Proč bulharská kuchařka? Jednoduše protože to chutná!

V dnešní době lidé hodně cestují do cizích zemí. Obvykle jedna ze základních otázek při takové cestě je, čím se tam uživíte, jaká je místní kuchyně, co by vám tam chutnalo, a co se naopak – podle vás nedá jíst. To, samozřejmě, v případě, že na své zdraví dbáte a McDonald’s a KFC nemáte v oblibě.

Také rádi cestujete? Pamatujete si, jaké to bylo, když jste někde byli poprvé? Pokud jste jazyk znali, mohli jste ihned komunikovat. Pokud jste ale jazyk neznali, tak to bylo o poznání těžší. Co jste potřebovali zvládnout jako první? Zeptat se kde je toaleta, říct si o jídlo a pití?

Toalety jsou označené všude stejně, občerstvení a restaurace poznáte. Máte hlad a jdete dovnitř. Posadíte se, a chcete si objednat, dají vám jídelní lístek. Ale jak si říct o to, co chcete? Co, když nevíte co je co, jak to voní, jak to chutná? A nakonec to dopadne tak, že ukážete to, co mají lidé u vedlejšího stolu, a zdá se vám to dobré. A pak jste zklamaní, když jídlo ochutnáte. Zažili jste takovou situaci? Já ano. A nejen jednou. Naposled to bylo právě tady, v Praze.

Utkvěl mi v paměti jeden příběh z mých studentských let. Byla jsem měsíc na praxi v Německu a pracovali jsme ve fabrice na výrobu elektronických součástek. Dva z mých kolegů, studentů, němčinu znali, ale ostatním moc nepomáhali. Ten jeden se styděl v němčině mluvit, a ten druhý se pořád vytahoval, jak skvěle němčinu umí, ale když přišlo na řeč, pokaždé zčervenal a zasekl se. Nám ostatním překládal profesor z naší univerzity – vedoucí naší skupiny.

Jednou o polední přestávce jsme společně vyrazili na oběd. Měla jsem hlad a netrpělivě jsem prohlížela, co je tam vystaveno. Viděla jsem, že mají sázená vejce. Jelikož se s masem nekamarádím, měla jsem radost, že je tam něco i pro mě. Čekala jsem ve frontě a těšila se na sázená vejce. Ale to víte – zákon schválnosti funguje všude – jako na potvoru, poslední porci si vzal někdo přede mnou a na mě už se nedostalo. Měla jsem si o to říct! A co teď? Jen jsem pouštěla lidi z fronty a snažila se zahlédnout vedoucího. Nakonec jsem ho šla hledat, a když jsem ho našla, měla jsem takovou radost, že jsem se dověděla, jak se řekne v němčině „vejce“ a mohla si konečně objednat!

I já jsem jednoho dne přijela sem. Přesně tak, poprvé. Že bych uměla češtinu? Moje slovní zásoba se skládala ze dvou slov – „ano“ a „ahoj“. Po jednom slůvku v každé kapse (Karel Čapek by z toho měl radost!). Naštěstí jsem si zanedlouho našla práci ve velkoobchodě s ovocem a zeleninou. To mě zachránilo před hladovou smrtí. A začala jsem se učit češtinu.

A jaké byly moje začátky? Měla jsem pocit, že jsem se přestěhovala z pekla do pekla! Ta krásná Praha, kterou jsem měla v srdíčku ještě ze studentských let, když jsme se zde cestou do Německa zastavili, najednou byla nehostinná a studená, nepřátelská, celá jakoby zabetonovaná.

Od té doby uplynulo 18 let. Už češtinu umím dobře, i když je pořád přízvuk slyšet. Praha je opět krásná, rozkvetlá a plná života. Už tady mám hodně známých a kamarádů. Když čekám návštěvu, vždy připravím nějakou bulharskou specialitu. Úspěch sklízím pokaždé, i když jsem moc času neměla a připravila jen něco jednoduchého.

Stává se mi, že když se s někým seznamuji, zeptá se mě, odkud jsem. Když se dozví, že jsem Bulharka, najednou je jasné téma rozhovoru. A ten člověk se rozpovídá kdy, a kde tam byl, jaké měl zážitky, a především o tom, co mu tam nejvíce chutnalo. Dozvídám se, že je tam nejlepší caca, čevapčiči nebo třeba musaka…

Pravda je, že mi tady bulharské potraviny chybí. I přesto, že vařím „v bulharštině“, chutná to jinak. Chybí v tom to sluníčko. A jak by ne, když je tady v obchodech zelenina převážně ze španělských skleníků, a dozrává po cestě a ve skladech! Alespoň v létě je situace o něco lepší, obzvlášť když se potraviny nakupuji na farmářských trzích. Ale ochutnali jste někdy třeba bílý jogurt z buvolího mléka, který se opravdu dá krájet? O účincích na zdraví už nemluvě… Tak to ani na farmářských trzích není…

Ještě před několika lety jsem všechno tahala z domova. Měla jsem kufr, plný balkánského sýru, sušeného valeného těsta, saturejku. Na podzim jsem zase sbalila (to byste ani nevěřili!) dýni, do ručního zavazadla – rajčata… A díky tomu moje nejbližší poznali, o čem mluvím, když jde o bulharské potraviny a čerstvou zeleninu z Bulharska.

Naštěstí dneska už jsou bulharské potraviny k dostání (alespoň v Praze). Každý si může koupit pravý balkánský sýr, valené těsto a upéci si například pravou domácí banicu není už žádný problém. Dováží se k nám i zeleninové pomazánky, které jsou tak typické pro bulharskou kuchyň, nebo třeba koření (hlavně saturejka), bílý jogurt (pozor – i buvolí!), ale i mlékárenské kultury na domácí výrobu jogurtu a sýrů.

Pro všechny příznivce bulharské kuchyně, kteří ji milují pro její rozmanitost chutí, vůní a nevšedních kombinací, jsem připravila podrobnou bulharskou kuchařku. Kuchařkou nepohrdnou ani ti, kteří si prostě jen rádi čas od času zpestří jídelniček :-).

Mým velkým přáním je:

• Abych pomohla všem, kteří v Bulharsku byli, a chutnalo jim.

• Pomoci všem, kteří se do Bulharska teprve chystají a chtějí být připraveni na místní chutě.

• Také abych uvedla na pravou míru to, co vidím na internetu, když vyhledávám „bulharskou kuchyni“.

A teď dávejte velký pozor!

V současné době (nejen) pro fandy bulharské kuchyně jsem připravila vlastní jedinečnou výuku bulharštiny, která je postavena na kombinaci netradiční výuky a vaření. Ať máme všechno na jazyku! Rozhodně se máte na co těšit!

PS. Na základě vlastní zkušenosti a také zkušenosti těch, kteří již bulharskou kuchyni někdy ochutnali, vám zaručuji, že všechny recepty uvedené v mé podrobné bulharské kuchařce vám budou chutnat. Uvidíte sami, že si budete tyto úžasné speciality pak častěji dopřávat.